The Czech Story0Nejpodivnější město v Evropě
Dobrý den. Vítejte u podcastu The Czech Story.
Dnes se vrátíme o čtyři sta let dozadu. Do Prahy, která byla nejpodivnějším městem v Evropě.
Píše se rok šestnáct set. Praha je hlavní město celé Svaté říše římské.
Svatá říše římská byl velký stát ve střední Evropě. Patřilo do ní Německo, Čechy, Rakousko a další země. V čele stál císař.
A ten císař sedí tady, na Pražském hradě. Jmenuje se Rudolf Druhý.
Nemá rád politiku. Nemá rád války. Nemá rád lidi.
Miluje jedinou věc. Chce vědět, jak je udělaný svět.
Kupuje si proto všechno divné, co se v Evropě dá koupit.
Zub obra. Hřebík z Noemovy archy. Roh jednorožce. Živé lvy na hradě.
A hlavně lidi, kteří mu slibují, že z obyčejného kovu udělají zlato.
Kov je materiál jako železo, měď, stříbro nebo zlato.
Zlato mu nikdo nikdy nevyrobil. Ani gram.
Ale z toho hradu vyšla jiná věc. Něco, podle čeho dodnes letí každá raketa k Měsíci.
A začalo to tím, že jeden císař chtěl vidět zázrak.
1Císař, který se vrátil ze Španělska
Rudolf se narodil v roce patnáct set padesát dva ve Vídni.
Když mu bylo jedenáct, poslali ho k rodině do Španělska. Zůstal tam osm let.
Španělský dvůr byl tehdy nejtvrdší v Evropě. Ticho, černé šaty, přísná pravidla, žádný hlasitý smích.
Dvůr je císař nebo král a všichni lidé, kteří u něj žijí a pracují. Úředníci, sluhové, umělci, lékaři.
Vrátil se odtud jako uzavřený člověk. Málo mluvil, nosil černou barvu, nerad se ukazoval lidem.
V roce patnáct set sedmdesát šest mu umře otec a Rudolf se stane císařem.
Za sedm let udělá věc, kterou nikdo nečekal. Přestěhuje celý dvůr z Vídně do Prahy.
Historikové se dodnes hádají proč. Vídeň byla blízko turecké hranice, Praha byla dál a bezpečnější.
Hádat se znamená mluvit o něčem a nesouhlasit. Když se historikové hádají, nemají jeden názor.
Je ale i druhé vysvětlení. V Praze byl klid a císař tam mohl dělat, co chtěl.
Ze dne na den je z Prahy centrum Evropy. Přijedou malíři, hodináři, zlatníci, hvězdáři.
A s nimi spousta podvodníků.
Podvodník je člověk, který lže, aby z vás dostal peníze. Slíbí zázrak, vezme peníze a zmizí.
2Sbírka, která zabrala celé křídlo hradu
Rudolf sbírá. Ale ne jako člověk, který má doma pár obrazů.
Jeho sbírka zabere celé jedno křídlo Pražského hradu. Nechá pro ni postavit nové sály.
Sbírka je hodně věcí jednoho druhu, které někdo dá dohromady. Sál je velká místnost.
Jsou tam obrazy od nejlepších malířů té doby. Dürer, Bruegel, Arcimboldo.
Arcimboldo namaluje samotného císaře jako hlavu složenou z ovoce a zeleniny.
Hruška místo nosu, jablko na tváři, obilí ve vlasech. Císař se nezlobí. Ten obraz se mu líbí.
Vedle obrazů jsou hodiny, které samy hrají, a stroje, které samy chodí.
A pak věci, u kterých se dnes musíme smát.
Roh jednorožce, což je vlastně zub velryby narvala.
Sušená ryba, ze které někdo udělal baziliška.
Kořen mandragory, který má tvar malého člověka. Lidé věřili, že křičí, když ho vytáhnete ze země.
Kořen je část rostliny, která je pod zemí. U mrkve jíme právě kořen.
Císař to bere naprosto vážně. Pro něj to není cirkus. Je to katalog světa.
A na hradě má lvy a tygry. Svého lva Otakara má nejradši.
Vypráví se, že mu jeden hvězdář řekl vážnou věc. Že císař a jeho lev umřou spolu.
Lev umře v lednu roku šestnáct set dvanáct. Císař za pár dní po něm.
Jestli je to pravda, nevíme. Ale Pražané si to vyprávějí čtyři sta let.
3Zlatá ulička, kde nikdy nikdo nedělal zlato
Teď musíme opravit jednu věc, kterou vám v Praze řekne skoro každý průvodce.
Průvodce je člověk, který ukazuje turistům město a vypráví jim o něm.
Na Pražském hradě je malá ulice s barevnými domky. Jmenuje se Zlatá ulička.
Průvodci tam rádi říkají, že v těch domcích pracovali Rudolfovi alchymisté.
Alchymista je člověk, který se ve staré době snažil vyrobit zlato a lék na všechny nemoci. Z alchymie později vznikla chemie.
Není to pravda. Ty domky nejsou dílny alchymistů. Postavili je pro střelce, kteří hlídali hrad.
Později v nich žili chudí lidé. Zlato tam nikdo nikdy nevařil.
Alchymisté měli laboratoře jinde. Ve městě, v domech bohatých pánů a v dílnách, o kterých turista neví.
Pravda je stejně divnější než ta legenda.
Do Prahy tehdy přijede každý, kdo si myslí, že umí zázrak.
Nejznámější z nich je Angličan Edward Kelley.
Přijede s učeným mužem Johnem Deem. Dee má křišťálovou kouli a Kelley tvrdí, že v ní vidí anděly.
Křišťál je čistý kámen, přes který je vidět. Koule je kulatá věc, jako míč.
Kelley říká, že mu ti andělé diktují slova v jazyce, kterému nikdo jiný nerozumí.
Císař mu věří. Dá mu peníze, dům a šlechtický titul.
Kelley slibuje zlato rok, dva, tři. Zlato nepřichází.
Skončí ve vězení na hradě Křivoklát. Při pokusu o útěk si zlomí nohu.
Umře v roce patnáct set devadesát osm. Nemocný a bez peněz.
U Rudolfa ale nebyli jenom podvodníci.
Císařův osobní lékař se jmenuje Tadeáš Hájek z Hájku a je to skutečný vědec.
Jeho práce je nepříjemná. Má zkoušet alchymisty a říkat císaři, kdo z nich lže.
Většinou lhali všichni. Hájek to císaři psal otevřeně.
A právě Hájek přivede do Prahy člověka, kterým se celý ten příběh obrátí.
4Muž s kovovým nosem
Ten člověk se jmenuje Tycho Brahe a je to Dán.
Je to šlechtic, je bohatý, je strašně pyšný a je nejlepší pozorovatel hvězd na světě.
Pozorovat znamená dlouho se na něco dívat a všímat si detailů. Pyšný člověk si o sobě myslí, že je lepší než ostatní.
Když mu bylo dvacet, pohádal se se svým bratrancem o jeden matematický příklad.
Hádka skončila šermem v temné chodbě. Tycho přišel o část nosu.
Šerm je boj s mečem. Přijít o něco znamená ztratit to.
Zbytek života nosil kovovou náhradu a lepil si ji na tvář.
Říkalo se, že ten nos byl ze zlata a stříbra.
V roce dva tisíce deset otevřeli jeho hrob a udělali analýzu. Našli měď a zinek.
Nos byl z mosazi. Jako klika u dveří.
Tycho měl na dánském ostrově vlastní observatoř. Největší v Evropě.
Observatoř je stavba, ze které se pozorují hvězdy.
Dělal jednu věc, kterou předtím nikdo nedělal tak přesně. Dvacet let každou jasnou noc měřil, kde přesně na nebi stojí planety.
A pozor. Bez dalekohledu. Dalekohled tehdy ještě neexistoval.
Měl jenom velké kovové kruhy s ryskami a vlastní oko.
A přesto se mýlil asi o třicetinu šířky Měsíce na nebi.
To je přesnost, na kterou před ním nikdo nedosáhl.
S dánským králem se ale nakonec pohádá taky a o svůj ostrov přijde.
V roce patnáct set devadesát devět přijede do Prahy. Rudolf ho hned udělá císařským matematikem.
Dá mu plat, dá mu zámek u Jizery a řekne mu jednu věc. Měř dál.
Tycho má hory čísel. Dvacet let měření. Ale sám z nich neumí vytáhnout, co v nich je.
Potřebuje matematika. A tak si jednoho pozve.
5Osm minut, které změnily svět
Ten matematik je chudý učitel z Německa. Jmenuje se Johannes Kepler.
Je to opak Tychona. Nemá peníze, nemá titul, nemá zdraví. A hlavně má špatné oči.
Po nemoci v dětství vidí každou hvězdu několikrát. Pozorovat nebe nemůže.
Umí ale něco jiného. Umí počítat tak, jak v té době neumí skoro nikdo.
Ti dva se nesnesou. Hádají se od prvního dne.
Nesnést se znamená nemít se rádi a nemoct spolu být.
Tycho se bojí, že mu Kepler jeho čísla ukradne. Dává mu je proto po kouskách.
A dá mu nejtěžší úkol, jaký v té době existuje. Planetu Mars.
Mars se na nebi chová nejdivněji ze všech planet. Na tom si vylámali zuby všichni před ním.
Vylámat si na něčem zuby znamená zkusit něco a nezvládnout to.
V říjnu roku šestnáct set jeden jde Tycho na velkou večeři k jednomu pánovi.
Podle tehdejších pravidel se od stolu nesmělo vstát dřív než hostitel.
Tycho vydržel. Byl slušný. A bylo to nejhorší rozhodnutí jeho života.
Něco se mu stalo s močovým měchýřem a po jedenácti dnech umřel.
Močový měchýř je orgán v těle, kde se drží moč.
Dlouho se říkalo, že ho někdo otrávil rtutí. Někteří lidé podezřívali i Keplera.
Analýza jeho ostatků ale žádnou otravu nenašla. Tycho umřel na nemoc, ne na jed.
Ať to nevypadá, že jsem žil zbytečně.
To měla být podle svědků jeho poslední věta. Prosba, aby jeho měření někdo dokončil.
Pochovali ho v Praze, v Týnském kostele na Staroměstském náměstí. Jeho hrob tam je dodnes.
A Kepler udělal věc, kterou sám později popsal velmi otevřeně. Vzal ta čísla dřív, než je stihli sebrat dědicové.
Dědic je člověk, který dostane majetek po mrtvém.
Pak si sedl a osm let počítal Mars. Rukou. Tisíce stránek.
Dva tisíce let přitom všichni věřili jedné věci. Že planeta se musí pohybovat po kruhu, protože kruh je dokonalý.
Kruh je úplně kulatá čára. Dokonalý znamená bez chyby, nejlepší možný.
Keplerovi to skoro vyšlo. Kruh sedl na Tychonova čísla téměř přesně.
Zbyl rozdíl osmi minut na nebi. To je asi čtvrtina šířky Měsíce. Skoro nic.
Každý jiný by to zaokrouhlil a řekl, že se někde spletlo měření.
Kepler ale věděl, jak přesně Tycho měřil. A věděl, že o osm minut se Tycho mýlit nemohl.
Takže chyba nebyla v číslech. Chyba byla v kruhu.
Těch osm minut nám ukázalo cestu k reformě celé astronomie.
Vyhodil dva tisíce let jistoty a začal zkoušet jiné tvary.
Nakonec mu vyšel ovál. Přesněji elipsa.
Elipsa je kruh, který někdo zmáčkl z boků. Protáhlý kruh.
Planeta neletí kolem Slunce po kruhu. Letí po elipse. Někdy je Slunci blíž a někdy dál.
A když je blíž, letí rychleji.
Kepler to spočítal v Praze a v roce šestnáct set devět to vydal. Kniha se jmenuje Astronomia nova. Nová astronomie.
Byly to první dva zákony pohybu planet.
Zákon v přírodě je pravidlo, které platí vždycky a všude.
Za osmdesát let na nich Isaac Newton postaví gravitaci.
A dodnes podle nich letí každá družice, každá sonda a každá raketa.
Družice je stroj, který lidé poslali nahoru a on obíhá kolem Země.
Když v roce devatenáct set šedesát devět letěli Američané na Měsíc, počítali dráhu podle pravidel, která vznikla tady.
V Praze. Z čísel Dána s mosazným nosem.
6Co z toho zůstalo
Rudolf skončil špatně.
Byl nemocný a čím dál víc uzavřený. Přestal vládnout a skoro nevycházel ze svých sálů.
Jeho vlastní bratr Matyáš mu bral jednu zemi po druhé. V roce šestnáct set jedenáct se Rudolf musel vzdát trůnu.
Trůn je křeslo krále. Vzdát se trůnu znamená přestat být král nebo císař.
Umřel za rok, v lednu šestnáct set dvanáct. Leží v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.
Sbírku po jeho smrti rozvezli a rozprodali. Švédové si v roce šestnáct set čtyřicet osm odvezli, co zbylo.
Zlato mu nikdo nikdy nevyrobil. Ani jeden gram.
Ale ten samý císař, který platil podvodníkům za pohádku, platil ze stejné kasy i dva muže, kteří první změřili a spočítali, jak se pohybuje nebe.
Alchymie nedala nic. To, co u ní vzniklo mimochodem, letí dodnes k Marsu.
A když budete v Praze, můžete si to celé projít za jedno odpoledne.
V Týnském kostele na Staroměstském náměstí je Tychonův hrob. Poznáte ho, je na něm rytíř v plné zbroji.
V Karlově ulici je na domě deska. Tam Kepler počítal ten Mars.
Na Pražském hradě je galerie s tím, co ze sbírky zůstalo.
A ve Zlaté uličce, kde nikdy žádný alchymista nepracoval, se každý den fotí tisíce turistů.
Rudolf hledal kámen, který dělá zlato. Nenašel ho.
Našel se u něj ale zákon, podle kterého se dnes letí na Měsíc.
Na shledanou příště.