The Czech Story0Běžec, na kterého se nedalo dívat
Dobrý den. Vítejte u podcastu The Czech Story.
Dnes budeme mluvit o člověku, který běhal ošklivě.
Když běžel, kroutil hlavou. Trhal rameny. Obličej měl zkřivený.
Zkřivený obličej je obličej, který není klidný. Vypadá tak, jako když člověk cítí bolest.
Jeden novinář napsal, že běží, jako by měl v každé botě škorpiona.
Ostatní běželi lehce a tiše. On vypadal každých sto metrů jako člověk, který už dál nemůže.
A přesto ho šest let nikdo neporazil.
Porazit někoho znamená vyhrát nad ním. Kdo prohraje, je poražený.
Jmenoval se Emil Zátopek. Tohle je jeho příběh.
1Kluk, který běhat nechtěl
Emil Zátopek se narodil v roce devatenáct set dvacet dva v Kopřivnici, na severu Moravy.
Rodina byla chudá a dětí bylo hodně. O sportu se doma nemluvilo.
V šestnácti letech ho poslali do Zlína, do Baťovy továrny na boty.
Ano, do té Baťovy továrny, o které jsme mluvili v jednom z minulých dílů.
Pracoval v gumárně a bydlel na ubytovně s dalšími kluky.
Ubytovna je levný dům, kde bydlí dělníci. Na jednom pokoji jich spí několik.
Běhat nechtěl. Když továrna uspořádala závod, Zátopek se schoval.
Uspořádat závod znamená připravit ho a pozvat lidi, aby běželi.
Řekl, že má nemocné koleno. Poslali ho k lékaři. Lékař se podíval a řekl, že koleno je úplně v pořádku.
Musel běžet. Ze sta lidí skončil druhý.
Ten den ho něco chytlo a už ho to nikdy nepustilo.
2Trénink, kterému se všichni smáli
Zátopek trénoval jinak než celý svět.
Neměl trenéra. Nikdo mu neřekl, jak se to má dělat. Vymyslel si to sám.
Běžel dvě stě metrů rychle. Pak sto metrů pomalu. Pak zase rychle. A zase. A zase.
Někdy takových úseků udělal čtyřicet. Někdy sto.
Úsek je kousek cesty. Když rozdělíte dlouhou trať na malé části, každá část je úsek.
Dnes se tomu říká intervalový trénink a dělá to celý svět. Tehdy to nedělal nikdo.
Běhal v těžkých vojenských botách, aby to bylo ještě horší.
Běhal v zimě ve sněhu. Běhal, když byl nemocný. Běhal v noci, když ostatní spali.
Zadržoval dech, aby zjistil, jak dlouho vydrží. Několikrát přitom omdlel.
Omdlít znamená na chvíli ztratit vědomí a spadnout. Člověk se probere za pár vteřin a neví, co se stalo.
A někdy si vzal na záda manželku a běžel s ní.
Lidé se mu smáli. Říkali, že to dělá špatně a že si zničí zdraví.
On to vysvětloval jednou větou.
Proč bych nacvičoval, jak běžet rychle? Rychle běžet umím. Musím se naučit běžet rychle i tehdy, když už jsem hrozně unavený.
V tom byla celá jeho metoda. Nešlo o nohy. Šlo o to, co se děje v hlavě, když už nemůžete.
3Helsinky, rok devatenáct set padesát dva
V roce devatenáct set čtyřicet osm vyhrál v Londýně deset tisíc metrů. Svět ho ale ještě neznal.
O čtyři roky později přijel do Helsinek. Bylo mu třicet let.
Nejdřív běžel deset tisíc metrů. Vyhrál a vytvořil olympijský rekord.
Za čtyři dny běžel pět tisíc metrů.
Dvě stě metrů před cílem byl až čtvrtý. Vypadalo to, že prohraje.
Pak zrychlil. Předběhl tři lidi během posledního oblouku a vyhrál.
Předběhnout někoho znamená dostat se před něj. Byl vzadu, teď je vepředu.
Ve stejný den, ani ne za hodinu, házela na tom samém stadionu oštěpem jeho žena Dana.
Oštěp je dlouhá tyč, kterou sportovci hází co nejdál.
Dana Zátopková vyhrála taky. Další zlatá medaile.
Emil a Dana se narodili ve stejný den, ve stejném roce. Devatenáctého září.
Za jedno odpoledne měla jedna rodina dvě olympijská zlata.
4Maraton, který nikdy neběžel
Zbýval poslední závod. Maraton. Čtyřicet dva kilometrů.
Zátopek maraton nikdy v životě neběžel. Ani v závodě, ani na tréninku.
Rozhodl se pár dní předem, že to prostě zkusí.
Nevěděl, jak rychle se to má běžet. Tak si našel favorita a běžel vedle něj.
Favorit je ten, o kom si všichni myslí, že vyhraje.
Byl to Angličan Jim Peters, tehdy nejrychlejší maratonec světa.
Někde v patnáctém kilometru se k němu Zátopek otočil a zeptal se ho anglicky:
Jime, je tohle tempo dost rychlé?
Peters byl už tehdy unavený a chtěl ho zmást. Odpověděl, že je to naopak moc pomalé.
Zmást někoho znamená říct nebo udělat něco tak, aby ten druhý nevěděl, co je pravda.
Zátopek řekl: dobře. A zrychlil.
Peters ten závod nedoběhl. Musel skončit.
Zátopek doběhl do cíle první a znovu udělal olympijský rekord.
Tři zlaté medaile za osm dní. Pět tisíc metrů, deset tisíc metrů a maraton.
Nikdo to před ním nedokázal. A od té doby to nedokázal nikdo.
5Osmašedesátý
Zátopek nebyl jen sportovec. Uměl několik jazyků — rusky, německy, anglicky, francouzsky.
Byl to voják, důstojník armády. A byl to člověk, kterého měli rádi i jeho soupeři.
Soupeř je ten, proti komu hrajete nebo běžíte. Není to nepřítel.
V roce devatenáct set šedesát osm se v Československu na chvíli otevřelo okno.
Lidé začali mluvit nahlas. Noviny psaly, co chtěly. Říká se tomu Pražské jaro.
Zátopek byl tehdy nejslavnější Čech na světě. A postavil se na stranu těch, kdo chtěli změnu.
Podepsal text, který se jmenoval Dva tisíce slov.
V srpnu přijely tanky.
Zátopek chodil po Praze a mluvil s vojáky. Mluvil rusky. Ptal se jich, co tady dělají.
Někteří ho poznali. Věděli, kdo to je. Nevěděli, co mu na to odpovědět.
6Trest
Pak se okno zavřelo.
Zátopka vyhodili z armády. Vyhodili ho ze sportu. A vyškrtli ho z novin.
Vyškrtnout někoho znamená smazat jeho jméno tak, jako by tam nikdy nebylo.
Trojnásobný olympijský vítěz šel pracovat do geologického průzkumu.
Vrtal studny a jezdil s partou dělníků po celé zemi.
Několik let bydlel v maringotce a rodinu viděl jednou za čas.
Maringotka je malý domek na kolech. Bydlí v něm dělníci, když pracují daleko od domova.
Později uklízel odpadky v pražských ulicích.
Vypráví se, že ho lidé poznávali a chodili mu s popelnicemi pomáhat.
Prý mu říkali, že tuhle práci přece nemůže dělat on. A on odpovídal, že práce je práce.
7Balíček v letadle
Ještě jeden příběh, ten je o něco starší.
Ron Clarke byl australský běžec. Vytvořil sedmnáct světových rekordů.
Olympijskou zlatou medaili ale nikdy nezískal. Ani jednu.
V roce devatenáct set šedesát šest přijel do Prahy a Zátopek ho pak vezl na letiště.
Cestou mu dal malý balíček a řekl, ať ho na letišti neotvírá.
Balíček je malá věc zabalená v papíru. Nevíte, co je uvnitř.
Clarke si myslel, že je to nějaký dárek na památku. Otevřel ho až v letadle.
Byla to Zátopkova zlatá olympijská medaile z Helsinek.
Uvnitř bylo napsáno jenom jedno.
Protože si ji zasloužíš.
Clarke později řekl, že je to to nejcennější, co kdy v životě dostal.
8Pták létá, ryba plave, člověk běhá
V roce devatenáct set devadesát se všechno vrátilo.
Václav Havel mu vrátil vojenskou hodnost i čest. Zátopek byl znovu tím, kým byl.
Zemřel v listopadu roku dva tisíce. Bylo mu sedmdesát osm let.
Dana ho přežila o dvacet let. Zemřela ve věku devadesáti sedmi let.
Dnes leží vedle sebe ve Zlíně. Ve městě, kam Emila kdysi poslali dělat boty.
Když se ho ptali, jak to všechno dokázal, o talentu nemluvil nikdy.
Říkal jednu větu, kterou si v Česku pamatuje skoro každý.
Pták létá. Ryba plave. Člověk běhá.
Nic víc v tom podle něj nebylo.
Na shledanou příště.