The Czech Story0Slovo, které znáte
Dobrý den. Vítejte u podcastu The Czech Story.
Dnes nebudeme mluvit o člověku. Dnes budeme mluvit o jednom slově.
Je to slovo, které znáte. A zná ho i Angličan, Japonec, Brazilec i Arab.
V každém jazyce zní skoro stejně. Robot.
A teď to hlavní. To slovo je české.
Není staré. Je mu něco přes sto let.
A nevymyslel ho inženýr. Ani vědec. Vymyslel ho malíř, který měl v puse štětec.
1Praha 1920
Píše se rok devatenáct set dvacet. Praha.
Mladému spisovateli Karlu Čapkovi je třicet let.
Spisovatel je člověk, který píše knihy a povídky. Pracuje se slovy jako truhlář se dřevem.
Čapek píše do novin, píše knihy a píše divadelní hry.
Divadelní hra je text pro herce. Lidé sedí v sále, na jevišti se mluví a hraje.
A teď má nápad na novou hru. Nápad zvláštní a trochu strašidelný.
Co když někdo vyrobí umělé lidi?
Umělý znamená, že to není z přírody. Vyrobil to člověk v továrně.
Pozor, nejsou ze železa. To si dneska myslí skoro každý, a je to špatně.
Čapkovi roboti jsou z umělé hmoty, která vypadá jako maso a kůže.
Vypadají jako my. Mluví jako my. Pracují líp než my. A necítí nic.
Firma je vyrábí ve velkém a prodává po celém světě. Levně. Jako stroje.
2Problém se jménem
Hra je skoro hotová. Ale Čapek má problém.
Nemá pro ně jméno.
Zkusí slovo laboři. Od latinského slova labor, což znamená práce.
Ale to slovo se mu nelíbí. Je studené a cizí. Zní jako z učebnice.
Tak jde za bratrem.
3Ateliér
Jeho starší bratr Josef je malíř.
Karel přijde do ateliéru. Josef stojí u plátna a maluje.
Ateliér je místnost, kde malíř pracuje. Velké okno, barvy, štětce, vůně terpentýnu.
Karel mu vypráví o té hře. O továrně, o umělých dělnících.
A pak řekne: nevím, jak jim mám říkat. Napadli mě laboři, ale zdá se mi to nějak papírové.
Josef se ani neotočí. Má štětec v puse, protože si drží druhý v ruce. A zamumlá:
Tak jim řekni roboti.
A maluje dál.
Celá věc trvá deset vteřin. Josef se vrátí k obrazu a na to slovo hned zapomene.
Karel si ho odnese domů. A za pár let ho bude znát celá planeta.
4Odkud to slovo je
Odkud Josef to slovo vzal? Nevymyslel ho z ničeho. Vzal ho ze staré češtiny.
Robota byla práce, kterou musel sedlák zadarmo dělat pro pána. Nemohl říct ne.
Dodnes se v češtině řekne: mám doma robotu. Znamená to těžkou a nudnou práci.
Takže robot původně není stroj.
Robot je ten, kdo musí dělat práci, kterou nikdo dělat nechce.
5Premiéra a svět
Hra se jmenuje R. U. R. Rossumovi univerzální roboti.
Premiéra je v lednu devatenáct set dvacet jedna, v Národním divadle v Praze.
Lidé odcházejí ze sálu nadšení a zároveň vyděšení.
A pak se stane něco, co nikdo nečekal.
Za dva roky se ta hra hraje v New Yorku, v Londýně, v Berlíně, v Tokiu, ve Varšavě.
Přeloží ji do třiceti jazyků.
Přeložit znamená říct to samé v jiném jazyce. Z češtiny do angličtiny, z angličtiny do japonštiny.
A v každém jazyce zůstane jedno jediné slovo tak, jak je. Robot.
Češi dali světu pár slov. Pistole, houfnice, polka.
Ale žádné neletělo tak daleko jako tohle.
6O čem ta hra opravdu je
A teď zajímavá věc. Skoro nikdo dnes neví, co se v té hře vlastně stane.
Roboti pracují. Pracují dobře a levně.
A lidé postupně přestanou pracovat úplně.
A když člověk nemusí dělat nic, přestane chtít i děti. Rodí se jich míň a míň.
Pak přijde vzpoura.
Vzpoura je, když ti dole řeknou dost a obrátí se proti těm nahoře.
Roboti zabijí skoro všechny lidi na světě.
Skoro. Jeden zůstane.
Není to ředitel. Není to vědec. Zůstane starý Alquist, který pracuje rukama.
A roboti ho najednou potřebují.
Papír s návodem, jak se roboti vyrábějí, totiž někdo hodil do ohně.
Roboti nevědí, jak vyrobit další roboty. Umírají a nikdo nepřijde po nich.
A na konci hry Alquist uvidí dva z nich. Stojí u sebe a jeden chce zemřít místo druhého.
To není program. To je láska.
Alquist se na ně podívá a řekne jim jménem prvních dvou lidí na světě:
Jdi, Adame. Jdi, Evo.
7Čeho se Čapek doopravdy bál
Čapek celý život opakoval, že jeho hra není o strojích.
Bál se něčeho jiného. Bál se, že se ze člověka stane stroj.
Že práce ztratí smysl a člověk ztratí smysl s ní.
V té hře to ředitel továrny říká úplně klidně, jako by to bylo normální:
Roboti nejsou lidé. Jsou mechanicky dokonalejší než my. Mají úžasnou rozumovou inteligenci. Ale nemají duši.
8Konec
A teď smutná část. Bez ní by to nebyl celý příběh.
Karel Čapek nebyl jen spisovatel. Celý život psal proti válce a proti fašismu.
Na podzim devatenáct set třicet osm se velké státy v Mnichově dohodnou bez nás.
Československo přijde o kus země. A Čapek to nese těžko.
Přátelé mu domlouvají, ať odjede do Anglie. Odmítne. Zůstane doma.
Na Vánoce třicet osm dostane zápal plic a za pár dní umře. Je mu čtyřicet osm let.
Zápal plic je těžká nemoc. Vysoká horečka a člověk špatně dýchá.
V březnu devatenáct set třicet devět přijede do Prahy německá armáda.
Gestapo má seznam lidí, které chce hned zatknout. Čapek je na něm vysoko.
Přijdou pro něj domů. A tam se dozvědí, že už skoro tři měsíce nežije.
Bratr Josef, ten malíř se štětcem v puse, takové štěstí neměl.
Zatkli ho a odvezli do koncentračního tábora.
Zemřel v Bergen-Belsenu na jaře čtyřicet pět. Pár týdnů před koncem války.
Jeho hrob nikdo nikdy nenašel. Na hřbitově na Vyšehradě má jen jméno na desce a prázdné místo pod ním.
9Závěr
Takže. To slovo znáte.
Slyšíte ho v televizi, v práci, v telefonu.
Někdo řekne robot a myslí stroj v továrně. Někdo řekne robot a myslí program v počítači.
A skoro nikdo neví, že to slovo přišlo z jednoho pražského ateliéru.
Od člověka, který měl zrovna plné ruce práce a nechtělo se mu otáčet od obrazu.
A že to slovo původně neznamenalo stroj.
Znamenalo práci, kterou musíte dělat, i když nechcete.
To je pro dnešek všechno. Díky, že jste poslouchali. Na shledanou příště.