Muž, který obul svět

0Cena, kterou znáte

Dobrý den. Vítejte u podcastu The Czech Story.

Dnes začneme otázkou, na kterou většina lidí nezná odpověď.

Jdete do obchodu. Díváte se na cenu. A ta cena skoro nikdy není kulatá.

Není to sto korun. Je to devadesát devět. Není to dvě stě. Je to sto devadesát devět.

Proč? Proč to tak je po celém světě?

Protože to vymyslel jeden muž z malého města na Moravě. A ten muž dělal boty.

1Zlín 1894

Píše se rok osmnáct set devadesát čtyři. Město Zlín.

Zlín je tehdy malé město. Bláto, pár domů, tři tisíce lidí.

Žije tam rodina Baťů. Otec je švec.

Švec je člověk, který šije a opravuje boty. Dělá obuv rukama, doma, na malém stolku.

V rodině Baťů je to řemeslo už osmou generaci. Dědeček, pradědeček, prapradědeček. Všichni ševci.

Tři děti si vezmou dědictví po mamince. Osm set zlatých.

Dědictví jsou peníze nebo věci, které dostanete, když někdo v rodině zemře.

Antonín, Anna a nejmladší Tomáš. Tomášovi je osmnáct let. Založí si vlastní dílnu.

A hned první rok je katastrofa. Peníze jsou pryč. Zboží se neprodává. Přijdou dluhy.

Dluh je to, co musíte někomu vrátit. Půjčíte si peníze a pak je dlužíte.

Firma je skoro na konci. Ještě chvíli a zkrachuje.

Zkrachovat znamená skončit. Firma nemá peníze, zavře se a je konec.

2Bota z plátna

A tady přijde první velký nápad.

Kůže je drahá. Lidé na Moravě nemají peníze na drahé boty.

Tak Tomáš udělá botu z plátna.

Plátno je látka. Měkký materiál, ze kterého se šijí košile nebo prostěradla.

Bota z plátna je lehká, je levná a v létě je v ní teplo příjemné, ne horké.

Lidé jim začnou říkat baťovky. A kupují je po tisících.

3Amerika

Rok devatenáct set čtyři. Tomáš Baťa má firmu, která funguje. Mohl by být spokojený.

Místo toho udělá něco, čemu tehdy nikdo nerozumí.

Koupí si lodní lístek do Ameriky. Vezme s sebou tři své dělníky.

A v Americe se nejde dívat do továren jako host. Nechá se zaměstnat jako obyčejný dělník.

Půl roku stojí u pásu v továrně na boty ve státě Massachusetts.

Pás je dlouhý pohyblivý stůl. Boty jedou dopředu a každý člověk udělá jen jednu věc. Pořád tu samou.

Šéf firmy pracuje rukama, aby viděl systém zevnitř.

Vrátí se do Zlína a přiveze si odtud ne stroje, ale způsob práce.

4Válka a růst

Pak přijde první světová válka. Armáda potřebuje boty. Statisíce párů bot.

Baťova továrna roste každý měsíc. Ze stovky lidí jsou tisíce.

5Krize 1922

Ale nejzajímavější věc se stane až po válce. V roce devatenáct set dvacet dva.

Přijde krize. Lidé nemají práci. Obchody stojí. Nikdo nekupuje.

Krize je těžké období. Peníze chybí, firmy se zavírají a lidé se bojí utrácet.

Ostatní továrny dělají to, co je logické. Zavírají provoz a čekají, až to přejde.

Baťa udělá pravý opak.

Sníží ceny bot na polovinu. Ze dne na den. O padesát procent dolů.

Baťa drtí drahotu.

Drahota znamená, že je všechno drahé. A drtit znamená ničit, mačkat, tlačit dolů.

Zároveň přijde za svými lidmi a řekne jim nepříjemnou věc.

Snížím vám mzdy o čtyřicet procent. Ale jídlo, bydlení a oblečení u nás bude o polovinu levnější.

Mzda jsou peníze za práci. To, co dostanete za měsíc v práci.

Byl to risk. Mohlo to skončit stávkou a koncem firmy.

Ale stalo se něco jiného. Do Zlína začnou jezdit lidé z celé republiky pro levné boty.

Sklady se vyprázdní. Firma vyroste. A konkurence se nestačí dívat.

6Cena 199

A vraťme se k té ceně z úvodu.

Baťa nedává ceny jako sto nebo dvě stě. Dává devatenáct devadesát, dvacet devět, devětadevadesát.

Důvod je jednoduchý a chytrý.

Za prvé: cena vypadá menší. Devadesát devět není sto. Hlava to čte jako devadesát.

Za druhé, a to je důležitější: prodavač musí otevřít pokladnu a vrátit korunu.

Nemůže si peníze jen tak dát do kapsy. Každý prodej je vidět.

Dneska takové ceny vidíte v každém obchodě na světě. Začalo to ve Zlíně.

7Město jedné firmy

Ve dvacátých letech přestane být Zlín normální město. Stane se z něj město jedné firmy.

Baťa staví domky z červených cihel. Každá rodina svůj domek, zahrádka, strom.

Staví školy, nemocnici, obchodní dům, kino. Největší kino v Evropě.

Mladí lidé z celé země tam jezdí studovat. Říká se jim Baťovi muži a Baťovy ženy.

Ve dne pracují v továrně, večer se učí. V devatenácti letech vedou celé oddělení.

Ale má to i druhou stranu. Firma ví o svých lidech všechno.

Kde bydlíte, s kým chodíte, jestli pijete, jak se chováte doma.

Práce a život jsou jedna věc. Někomu to vyhovovalo, jiný z toho utekl.

Nad tím vším platí jedna věta, kterou tam zná každý.

Náš zákazník, náš pán.

8Mlha

A teď konec. Přijde rychle a hloupě.

Dvanáctého července devatenáct set třicet dva. Ráno. Nad letištěm v Otrokovicích je hustá mlha.

Mlha je bílý vzduch u země. Nevidíte před sebe, všechno je šedé a mokré.

Tomáš Baťa má letět do Švýcarska. Pilot říká, že počasí není dobré.

Baťa chce letět. Práce čeká.

Letadlo se zvedne, po chvíli ztratí směr a narazí do komína továrny.

Tomáš Baťa umírá ve věku padesáti šesti let. Muž, který obul půl světa, se nedožil stáří.

9Odkaz

Firma pokračuje dál. Staví celá města po celém světě.

V Indii, v Kanadě, v Anglii. Všechna vypadají skoro stejně jako Zlín.

Pak přijde válka, po válce komunisté firmu ve Zlíně zabaví a rodina odejde do ciziny.

Ale jméno Baťa na obchodech zůstalo dodnes. A ta cena taky.

Takže až budete příště stát v obchodě a uvidíte cenu sto devadesát devět korun, vzpomeňte si na Zlín.

Na malé město v blátě, kde jeden švec vymyslel, jak obout svět.

To je pro dnešek všechno. Díky, že jste poslouchali. Na shledanou příště.