The Czech Story0Jedna, nebo dvě?
Dobrý den. Vítejte u podcastu The Czech Story.
Kolik kostek cukru si dáváte do kávy? Jednu? Dvě? Nebo žádnou, protože hlídáte zdraví?
Kostka cukru je tak obyčejná věc, že o ní nikdo nepřemýšlí.
Ale ta malá bílá kostka má své rodné město. Dačice. Malé město na jihozápadní Moravě, kousek od hranic s Rakouskem.
A za jejím narozením stojí zraněný prst, jedna rozzlobená paní a jeden ředitel, který potřeboval zachránit továrnu.
1Cukr jako kámen
Vraťme se do roku osmnáct set čtyřicet. Když jste tehdy chtěli cukr, nekoupili jste sáček ani krabičku. Koupili jste homoli.
Homole je velký kus cukru ve tvaru špičaté hory. Nahoře úzká, dole široká.
Taková homole vážila klidně dvě nebo tři kila. A byla tvrdá jako kámen.
Doma se z ní cukr musel sekat. Na to se používal sekáček.
Sekáček je malá sekera. Něco jako nůž a kladivo dohromady.
Kousky byly velké, nebo malé, jak se povedlo. Kdo měl moc velký kus, namočil ho do čaje a zbytek si nechal na talířku na příště.
A u sekání se lidé často zranili. Hlavně ruce, hlavně prsty.
2Ředitel z Vídně
V Dačicích byla od roku osmnáct set třicet tři rafinerie cukru. První na Moravě.
Rafinerie je továrna, kde se cukr čistí, aby byl bílý a čistý.
V roce osmnáct set třicet devět má továrna velké finanční problémy. Majitelé hledají někoho, kdo ji zachrání.
Na jaře roku čtyřicet přijede z Vídně nový ředitel. Jakub Kryštof Rad. Rodák ze švýcarského Rheinfeldenu.
Je mu přes čtyřicet. Rok předtím se oženil s Vídeňankou Julianou. A když se ženil, byl prý zrovna bez práce.
Dnes bychom řekli, že přišel jako krizový manažer.
Krizový manažer je člověk, který má zachránit firmu v problémech.
A Rad se do toho pustí. Postaví novou budovu, koupí nové stroje. V roce čtyřicet dva přiveze první parní stroj ve městě.
Založí i výrobu bonbonů a čokolády a zapojí do ní svou ženu Julianu.
Cukr z Dačic jezdí do Vídně, do Pešti, do Lvova. Továrna zase žije.
3Prst
A teď ta slavná historka. Je to rodinná legenda a vypráví ji dačické muzeum. Jestli to bylo přesně takhle, nevíme. Ale zní to takhle.
Léto osmnáct set čtyřicet jedna. Paní Juliana chce osladit jídlo a vezme sekáček. Chvilka nepozornosti a řízne se do prstu.
Nepozornost je, když na chvíli nedáváte pozor. Myslíte na něco jiného.
Se zavázaným prstem běží za manželem. Ten zrovna obědvá s úředníky z rafinerie. A Juliana mu řekne asi tohle:
Podívej se, jak to vypadá! Já jsem se takhle zranila! Musíš s tím něco udělat a vymyslet něco menšího.
Podle legendy měla Juliana i nápad, jak to udělat. Malé kousky, všechny stejné. Takové, které se dají počítat, a ne vážit.
4Bednička pro Julianu
Rad přemýšlí. A postaví stroj. Lis.
Lis je stroj, který něco velkou silou stlačí.
Funguje to takhle. Cukrová moučka se nasype do kovové desky se čtyřmi sty čtvercovými dírkami.
Lis cukr v dírkách stlačí na polovinu. Kostky se vytlačí na dřevěnou desku a deset až dvanáct hodin schnou.
Na podzim dostane Juliana dárek. Malou bedničku. A v ní asi tři sta padesát kostek cukru. Bílých a červených.
Bednička je malá dřevěná krabice.
Takže první kostky cukru na světě nebyly na prodej. Byly to dárek a omluva pro jednu zraněnou ruku.
5Čajový cukr
Rad ale ví, že má v ruce víc než dárek. Na konci roku čtyřicet dva požádá úřady ve Vídni o privilegium.
Privilegium bylo něco jako dnešní patent. Úřední papír, že danou věc smíte vyrábět jen vy.
Dostane ho dvacátého třetího ledna osmnáct set čtyřicet tři. Na pět let.
Na podzim jdou kostky na trh. Ve Vídni se prodávají pod jménem čajový cukr. Balíček má dvě stě padesát kostek a vypadá jako bednička s čínským čajem.
Stojí padesát krejcarů. To je zhruba celodenní výdělek zedníka. Sladký život nebyl pro každého.
Krejcar byla drobná mince v Rakousku. Zedník je člověk, který staví domy z cihel.
V Dačicích nakonec pracuje šest lisů a za den zvládnou přes tunu kostek. Podle dačického muzea si patent brzy koupí i Prusko, Bavorsko, Sasko, Švýcarsko a Anglie.
6Hořký konec
Mohl by to být šťastný konec. Ale není.
Dačice mají jeden velký problém. Leží vysoko, asi pět set metrů nad mořem. Cukrová řepa tu neroste dobře.
Cukrová řepa je rostlina s velkým bílým kořenem. V Evropě se z ní vyrábí většina cukru.
Řepa se musí vozit zdaleka. A železnice do Dačic tehdy nevede. Doprava je drahá a ceny rostou.
Ani kostky továrnu nezachrání. V roce čtyřicet šest Rad odstoupí a s velkou rodinou se vrátí do Vídně.
Rafinerie vydrží ještě do roku padesát dva. Pak skončí. Budovu později zbourají až po sklepy.
A Rad? Ve Vídni zkusí další vynález, optický telegraf. Zkušební linku postaví na pobřeží Istrie. Nevyjde to.
Vrátí se tedy k cukru, k tomu, čemu rozumí. Zemře ve Vídni v roce osmnáct set sedmdesát jedna. Velké bohatství mu kostky nepřinesly.
7Galerie z cukru
Kostka cukru ale nezmizí. Zmizí jen jméno toho, kdo ji vymyslel.
Asi o třicet let později přijde Němec Eugen Langen s novou metodou. Cukr nejdřív udělá do velkých bloků a ty pak řeže na kostky.
Práva na jeho metodu v Británii koupí anglický obchodník s cukrem Henry Tate. A vsadí na to hodně. Prý tak hodně, že musel dceru vzít z drahé internátní školy.
Vsadit na něco znamená riskovat peníze, protože věříte, že to vyjde.
Ale vyjde to. Továrna na kostky jede a Tate zbohatne. S penězi z cukru pak v Londýně založí galerii umění. Tu známou, galerii Tate.
Takže když dnes v Londýně stojíte před slavnými obrazy, trochu za to může i cukr.
A na Rada z Dačic se zapomene. Kostku si připisují jiní. Teprve ve třicátých letech dvacátého století historik cukrovarnictví dokáže, že první byl on.
8Kostka z žuly
Rok devatenáct set osmdesát tři. Ve starém sklepě bývalé rafinerie v Dačicích najdou kamennou schránku. Je na ní rok osmnáct set čtyřicet jedna a písmena I, C, R. Iacob Christoph Rad.
Schránka je malá krabice, kam se něco schová.
Ve stejném roce dostane kostka cukru v Dačicích pomník. Malý žulový pomník, v parku u kostela svatého Vavřince.
Žula je velmi tvrdý šedý kámen. Dělají se z ní schody, sochy a pomníky.
A v roce dva tisíce tři dostane bývalá rafinerie pamětní desku. Přijedou i Radovi přímí potomci.
Dnes má kostka v dačickém muzeu svou vlastní výstavu. A Dačice si říkají město kostky cukru.
9Evropě to osladíme
A ještě jeden příběh. Rok dva tisíce devět. Česko poprvé předsedá Evropské unii.
Vláda hledá symbol. Něco typicky českého. A vybere kostku cukru.
Proč? Vymyslel ji Švýcar, který přišel z Vídně na Moravu. Takže je trochu česká a trochu evropská. Ideální symbol pro Čechy i pro Evropu, vysvětlil vicepremiér Alexandr Vondra.
A k tomu heslo: Evropě to osladíme.
Pozor, osladit to někomu česky neznamená jen udělat něco sladkým. Znamená to taky dát někomu pořádně zabrat. Udělat mu to těžké.
Bylo to tedy přání, nebo výhrůžka? Každý si to vyložil po svém.
A ironie navíc: prezident Václav Klaus prý kdysi varoval, že se malé země v Evropské unii rozpustí. Jako kostka cukru v kávě.
10Zpátky ke kávě
Tak se vraťme ke kávě.
Jakub Kryštof Rad na kostkách nezbohatl. Jeho továrna zkrachovala a jeho jméno se na dlouhá desetiletí ztratilo.
Ale jeho kostka obešla celý svět. Je v kavárně v Paříži, v Praze i v Londýně. A začala jedním zraněným prstem a jednou rozzlobenou ženou.
Takže až si příště dáte do kávy kostku cukru, vzpomeňte si na paní Julianu. Bez ní byste možná pořád sekali cukr sekáčkem.
A jestli kávu pijete bez cukru, nevadí. Aspoň víte, o co přicházíte.
Na shledanou příště.